Moderátorka: No a já jsem moc ráda, že Ondřej Novotný je tady s námi. Ondro, vítám tě ve videopodcastu, díky, že jsi tady. Ahoj.

Ondřej: Zdravím, zdravím.

Moderátorka: Ty teď říkáš, že máš svůj online a offline svět v rovnováze. Jak těžká byla ta cesta? Když se teď ohlédneš po těch dvou letech, co už máš za sebou, jak těžká byla ta cesta dostat online a offline svět do rovnováhy?

Ondřej: Musím říct, že bych to přirovnal k jakékoliv jiné závislosti. Takže ano, byla těžká. Ale hodně záleží na tom, jak na to člověk nahlíží. Pokud si uvědomí, že je skutečně závislý, dá se s tím už pracovat.

Moderátorka: Přemýšlel jsi zpětně nad tím, co bylo tím spouštěčem? Proč se tehdy ten problém tak gradoval a vygradoval až do situace, kdy už jsi si sám neuměl pomoct?

Ondřej: Rozhodně. Bylo tam více faktorů – problémy ve škole, problémy v rodině. Sociální sítě a obecně digitální technologie ale fungují jako snadné východisko z jakýchkoliv emocí. Díky moderním technologiím si můžeme kdykoliv změnit náladu – stačí se podívat na hezké nebo smutné video, pustit si určitou hudbu. To ale může být past.

Moderátorka: Tehdy jsi změnil školu, ze základní školy jsi přešel na střední. Nové prostředí, noví spolužáci, nová parta. Začal ten problém tam?

Ondřej: Ano. Bylo tam i velké očekávání od střední školy, které se nenaplnilo. To vedlo k tomu, že jsem školu po půl roce změnil. Jeden ze spouštěčů to tedy určitě byl.

Moderátorka: Byl jsi aktivním sportovcem, vesloval jsi na vysoké úrovni, a pak jsi utrpěl nepříjemné zranění, které znamenalo úplnou stopku ve sportu.

Ondřej: Ano, naprostou. A do dneška s tím mám velké problémy. Byla to jedna z věcí, která mě nasměrovala k digitální závislosti.

Moderátorka: Hledal jsi útočiště na sociálních sítích, místo abys hledal pomoc třeba u kamarádů? Bylo to tím, že jsi nikoho takového v novém prostředí neměl? A co vztahy v rodině? Svěřil ses někomu tehdy?

Ondřej: To je těžké. U závislostí je právě problém někomu se svěřit. Navíc jsem byl vychován v duchu, že kluci nebrečí. A já jsem byl citlivka, takže jsem si to hodně bral k sobě. Nechtěl jsem to na nikoho přenášet. Kamarády jsem měl, ale raději jsem to sám v sobě dusil. Nakonec, když už bylo opravdu nejhůř, svěřil jsem se otci.

Moderátorka: To ale bylo až poté, co ses nejdřív uchýlil na internet. Byli tam nějací virtuální kamarádi, nebo co jsi tehdy na internetu hledal?

Ondřej: Právěže vůbec. Nebyla tam žádná komunikace s ostatními lidmi. Bylo to o tom, že jsem nemusel nad ničím přemýšlet. Trpěl jsem velkou nespavostí a internet byl snadný únik. Jen jsem bezmyšlenkovitě scrolloval.

Moderátorka: Jak dlouho jsi tehdy trávil v online světě denně?

Ondřej: Okolo 9–10 hodin denně. Bylo to ještě podtržené nespavostí – po nocích nebylo co dělat, spát nešlo, tak jsem se uchýlil k internetu.

Moderátorka: Kdy ti došlo, že už je to problém, který nedokážeš sám vyřešit?

Ondřej: Ve chvíli, kdy už to trvalo přes dva měsíce a mé tělo začalo fungovat bez emocí. Ve škole jsem jen seděl a koukal do prázdna. Došlo mi, že takhle to dál nejde.

Moderátorka: Pak tedy přišlo to rozhodnutí říct to tátovi. Přemýšlel jsi někdy nad tím, co by se stalo, kdybys to neudělal?

Ondřej: Ano. Došlo to až do bodu, kdy jsem měl o sebe opravdový strach. Uvažoval jsem o tom nejhorším – že bych si sáhl na život. To byl ten moment, kdy jsem zašel za otcem a řekl mu to.

Moderátorka: Jak na to otec reagoval?

Ondřej: Kupodivu s naprostým klidem. Věděl, že existuje řešení. Pomohl mi najít lidi, se kterými jsem mohl o tom mluvit. Hledal východiska, což bylo nesmírně osvobozující. Začal jsem chodit k psychologovi, což mi hodně pomohlo.

Moderátorka: Jak probíhala terapie? Přistupovalo se k tobě jako k člověku, který je závislý na droze nebo alkoholu?

Ondřej: Ano, velmi podobně. Psycholog mě nejdřív poznával, ptal se na typické otázky – proč jsem začal, co mi to přináší. Celkově jsem k němu docházel asi rok.

Moderátorka: Jak probíhal digitální detox? Musel jsi se od sítě úplně odstřihnout?

Ondřej: Ano, občas jsem zahodil telefon a šel na dlouhou procházku. Zkoušel jsem i falešné pokusy – nastavování limitů na aplikace, ale bylo to hlavně o uvědomění si závislosti.

Moderátorka: Jak si dnes hlídáš, aby se to neopakovalo?

Ondřej: Hlavně si uvědomuji, jak přitom vypadám. Pokud zjistím, že jen mechanicky scrolluji, zastavím se. Naučil jsem se trávit čas jinak – čtením, poslechem hudby.

Moderátorka: Děkuji za tvůj příběh, Ondro. Myslím, že může pomoci mnoha lidem. Přeji ti hodně štěstí.